Do Vlašimi jsme přijeli bez našich opor a tak jsme výsledkově neočekávali žádné zázraky. Zima byla opravdu nepříjemná, ale naštěstí nepršelo. Na místním umělém povrchu se nám v minulosti moc nedařilo, jelikož naši hráči s ním přichází do kontaktu poměrně zřídka. Nevím, do jaké míry kluci vnímali, že odpovědnost leží právě na nich, ale mám pocit, že si s tím hlavu moc nedělali. Prostě hráli na plno a věřili před každým zápasem v úspěch. S předvedenou hrou jsem velmi spokojený, zejména někteří mě mile překvapili. Kryštof byl jedním z lídrů, na kterém ztroskotával jeden útok soupeře za druhým. Zdeněk po vlažném začátku v bráně rostl s každým dotekem a slabší techniku vyrovnával neúnavnou bojovností. Honzík podává standardní výkony sólového typu a je mu zcela jedno proti komu hraje nebo jestli je soupeř o dvě hlavy větší. Střelecky se dařilo zejména Vojtovi, který svým důrazem a technikou vždycky našel nějakou skulinu v obraně soupeře a jeho trefy byly výstavní, zejména vyhnal všechny pavouky při penaltových kopech ze šibenice. Měl by však zlepšit hru dozadu, kde nechává aktivitu převážně na ostatních. Trefil se konečně dokokonce i Máťa, který dal asi na modlení a stál ve správný okamžik na správném místě. I tak se nám ale v chladném počasí stihlo při jeho kopu opotit čelo. Brankáři zachytali pěkně. Snad jen Zdeněk by mohl chytat více rukama a rozehrávat s větším klidem a rozmyslem. Noví hráči se teprve rozkoukávají a mnohdy útočí na vlastní branku :-). Tím si však musí projít téměř každý. Hráči a zejména jejich rodiče, kteří nechodí pravidelně na tréninky jistě vidí rozdíl v práci s míčem jejich dětí a ostatních. Je znát, že ani bojovnost a přirozený talent nemohou na dlouho vystačit v konfrontaci s ostatními.