13. 02. 2015.

MŽ, SP Přátelák Poříčí x Pecerady


Po zápase naší MP, který se konal od 17.00 do 18.00 nastoupili na přátelský zápas proti Poříčí hráči MŽ a SP. Při nominaci jsme počítali vzhledem ke chřipkové epidemii s velkým počtem omluvenek, ale nějakým zázrakem jsme nastoupili téměř s celým nominovaným kádrem. Hráčů bylo skoro až příliš a tak na hřišti strávil každý během vymezené hodiny, kterou jsme měli, poměrně málo času.
 
Začali jsme tradičně dobře, drželi jsme míč a hráli svou kombinační hru po zemi. Po prvních minutách jsme se ale nechali zatlačit na naši půlku, kde jsme sice pořád měli, co se držení míče navrch, ale ztráta pár metrů před brankou je přeci jen bolestivější, než ztráta na soupeřově polovině.
 
V tak velkém množství hráčů se nejde vyjádřit ke každé povedené akci, nebo k tomu co je potřeba zlepšovat, ale tentokrát si pochvalu zaslouží brankáři, o kterých se jindy většinou zmíníme pouze na okraj. Musím pochválit všechny, kteří se v brance vystřídali.
 
Na první dvacetiminutovku si mezi tyče stoupnul Kuba a zachytal opravdu skvěle. Zejména díky jeho velmi rychlým reakcím za jeho záda neprošla ani jedna střela, a to dokonce ani ta, kterou musel zneškodnit po odpískaném pokutovém kopu.
 
Jako druhý si oblékl brankářské rukavice Tomáš a také se nenechal zahanbit. Sice již na rozdíl od Kuby inkasoval, ale to nic nemění na jeho schopnostech. Musím vyzdvihnout zejména Tomovu schopnost číst skvěle hru a přizpůsobit rozehrávku aktuální situaci. Neexistuje něco jako univerzálně správná rozehrávka. Nedá se vždy hrát do nohy obránci, pokud je na těsno obsazen, stejně tak jako míč ortodoxně vyhazovat na půlku a spoléhat, že to nějak dopadne. A právě Tomino pro toto projevil výborný cit. Střídal rozehrávku přesně podle situace.
 
V paměti mi uvízla hlavně rozehrávka z ruky po zemi do otevřeného prostoru, kde si obránce křikl, nahrávku dostal po náběhu přesně do nohy a šel takřka sám na branku, pronásledovaný pouze jedním protihráčem.
 
Jako třetí nastoupil do branky Honza, který byl v brance podruhé v životě. Zde bych ocenil hlavně jeho odvahu, protože v tomto věku má střela protihráčů již poměrně velkou rychlost a bez notné dávky odvahy to rozhodně nejde. Odvahu to chtělo zvláště po tom, co se stalo, když byl Honza v brance naposledy, skončilo to zlomeným prstem. Ze všech tří brankářů bych řekl, že měl situaci nejobtížnější, protože se hrálo již skoro zcela výhradně před naší brankou a nedařilo se nám hru přenést blíže k brance soupeře a některé střely na něj šly doslova z pár decimetrů.
 
Rozhodně se jednalo o velmi dobrý přátelský zápas, který ocenil snad i soupeř. Dostali jsme sice více gólů než jsme dali, nevím přesně o kolik bylo skóre, ale o to v přátelských zápasech až tak nejde. Jde o to si vyzkoušet věci z tréninku a přenést je do hry proti cizímu soupeři. Ukázat věci, které třeba jindy při hře neděláme. Toto je to pravé místo, kde s tím začít.

 

Co musíme zlepšit a pracovat na tom, je sebedůvěra. Jednoznačně věřím, že všichni chtějí hrát a ukázat co se naučili. U spousty našich hráčů je však hra velmi silně ovlivněna trémou. To, že vezmu odpovědnost na sebe, jít do toho rizika, že něco zkazím a všichni to uvidí, chce přeci pořádný kus odvahy.

 
Vždy je rozhodně lepší udělat cokoli, a to i třeba něco, co vypadá na první pohled úplně hloupě, než nedělat nic a čekat, že to nějak dopadne nebo to někdo za mne vyřeší.
 
Ti co do toho tak říkajíc jdou a nepřemýšlí tolik o tom, zda něco zkazí, dobře vědí, o co jde. Je to tak, že když budu něco zkoušet, tak mi to začne ze začátku občas a postupem času více a více vycházet. Lepšit se budu podle toho, kolikrát udělám tu kterou kličku, kolikrát zvednu hlavu před nahrávkou, kolikrát se uvolním a naběhnu si do volného prostoru, kolikrát budu správně pozičně bránit, atd.
 
Všechny hráče znám již několik let a vím, že v nich je mnohem, mnohem víc, co mohou na hřišti předvést.